Queen Elizabeth National Park II.

Začínáme brzy ráno, protože nás čeká nejen další game drive, ale také odpolední plavba lodí. Na safari pět potkáváme staré známé - slony, antilopy, celá stáda buvolů, z kterých si místní volavky udělali dopravní prostředek a další stovky různých opeřenců. Ale také jednoho naštvaného hrocha, kterého jsme podle všeho vyrušili v jeho plánované bahenní koupeli. A tak raději pokračujeme dál, k solným jezerům, z kterých místní těží sůl a jež je také domovem pro plameňáky. Také se nám opět ukázal národní symbol Ugandy - jeřába královského.

Na oběd zůstáváme v restauraci, která se nachází uvnitř parku a nabízí krásný výhled na Kazinga Channel, po kterém se máme přibližně za 2 hodiny prohánět na lodi. Jedná se o přírodní 32km dlouhý vodní kanál velmi bohatý na faunu i floru, který vznikl v dávné minulosti vulkanickou činností (stejně jako již zmíněná solná jezera) a který spojuje jezera - Edward a Geogre. Po výborném obědě si připijeme místním ginem, když nás trochu vyděsí, když nám před očima mizí jak vodní kanál, tak vše, co je jen pár metrů od nás. Důvodem naštěstí není nekvalitní alkohol (gin byl naopak výborný), ale tropický déšť, který se přihnal s takovou rychlostí a hlavně intenzitou, na kterou v našich podmínkách nejsme zvyklí. Nebe padlo na zem a co nezakryla mlha a mraky, dokonaly proudy vody.

Začínáme být nervózní, že z odpolední projížďky nebude nic, ale náš průvodce zůstává naprosto klidný. Ví proč. Jsme sice v období dešťů. Ale celý název zní "období krátkých dešťů" a tak po hodině není po dešťových mracích, mlze a proudech vody ani památky. Tedy kromě fotografií, na které jsme se tento přírodní úkaz snažili nějak zaznamenat.

Ve chvíli, kdy nastupujeme na loď, svítí slunce a na obloze jsou krásné a velmi fotogenické běloskvoucí mraky, ze kterých už nespadne ani kapka. Na bližším břehu vidíme opět buvoly. Ale žádná velká stáda, spíše jednotlivce. Dozvídáme se, že většina z nich jsou starší samci, vyhnaní ze svých původních stád - což je v buvolím světě běžné. A že tohle místo je pro ně ideální pro klidné dožití, kterého si jinde tolik neužijí, protože osamocení jsou velmi snadným cílem pro predátory. Společnost jim, jak jsme již viděli mnohokrát předtím, dělají hroši, kterých je tu tolik, že se jim naše loď musí doslova vyhýbat.

Na konci kanálu míjíme rybářskou vesnici, jejiž obyvatelé se netváří nadšeně, že jejich každodenní život dokumentují turisté z dnes již já nevím kolikáté výletní lodě. Kousek za touto vesnicí vidíme něco, co vypadá jako nástupiště na Noemovu archu. Na pár metrech čtverečních tu "čekají" snad desítky různých druhů ptáků a mezi nimi se povalují buvoli, hroši, krokodýli a drobnější savci. Je to další z momentů, kdy přes úžas člověk zapomene fotit. Teoreticky i prakticky. Navíc se na protějším břehu objeví osamocený slon, za kterým se ihned vydáváme a tak nemáme dostatek času se vzpamatovat a tento jedinečný moment nějak rozumně zdokumentovat.

Byl to další z neobyčejných dnů a zítra se můžeme těšit na šimpanze a šplhající lvy.