Kyambura Gorge

Kolem nás je pouze savana a nic nenasvědčuje tomu, že by poblíž měl být deštný prales, ve kterém šimpanzi žijí. Ani na místě není úplně jasné, kam vlastně půjdeme. Ale poté, co jsme došli k nedaleké vyhlídce, se před námi otevřela neuvěřitelná scenérie. Údolí opic, jak je rezervace Kyambura Gorge nazývána, je proláklina asi 1 km široká, ve které se v hluboce 100m pod povrchem klikatí říčka Kyambura. A v této proláklině na 26 km2 se nachází zmíněný deštný prales.Vysoká vlhkost a uzavřenost údolí z něj dělá ideální místo pro šimpanze a další opice, hrochy, pralesní slony a mnoho druhů ptactva.

Pro botaniky je zde i zajímavá flóra. Sotva sejdete do údolí, ocitnete se jakoby ve skleníku. Horko a vysoká vzdušná vlhkost je ideálním pro flóru a faunu všeho druhu. Celou cestu nás obklopují kořeny a liány. Je to jiný zážitek, než naše první setkání se šimpanzi. Terén je velmi náročný s ohledem na to, že musíme sestoupit 100 m pod úroveň země. Půda je kluzká a kořeny vysoko. Průvodci nám musí po jednom pomáhat překonat ta nejnáročnější místa a kroutí hlavami, když naše hlavní starost je o to, aby k úhoně nepřišla naše fototechnika. Průběžně nám prozrazují detaily ze života šimpanzů. Například to, že jako spousta dalších opic, umí používat a vyrábět jednoduché nástroje. Narozdíl od lidí však takový nástroj po použití vždycky zahodí a příště si pořídí zase nový.

Na některých místech se pár slunečních paprsků dostane až k nám a vytváří tak kouzelnou a hlavně velmi fotogenickou atmosféru. Po nějakých 20 minutách jsme došli ke zmíněné říčce, kde dovádí hroši. Jakmile nás zpozorují, vydají se naším směrem a někteří z naší skupiny začínají být velmi nervózní. Proto spěšně odcházíme. Navíc hrochů jsme v Ugandě vyděli již na několik paměťových karet.

Po dalších 20 minutách jsme konečně u cíle. Nastává nám již známá fáze nahánění toho nejlépe postaveného šimpanze. Jelikož jsou velmi aktivní a akční, občas focení připomíná spíše terénní běh. Podmínky jsou ovšem lepší, než v prvním případě. Světlo je rozptýlené, šimpanzi jsou blíž a vstřícnější. Ovšem jen do chvíle, než se rozhodnou si s námi hrát tak, že po nás začnou házet celé větve. Nakonec nás ale odmění tak, že ze stromů slezou na zem a nechají se fotit z nějakých 5 metrů.