Kibale Forest National Park
Míříme do Kibale Forest National Park, který se nachází mezi Murchinson Falls a Queen Elizabeth National Park, rozkládá se na ploše 766 km2 v nadmořské výšce cca 1500m a je typickým horským deštným pralesem. Ubytování je tentokrát v kouzelné tropické zahradě. Ve stanech, které jsou kryté dřevěnými stříškami. S doporučením, že kdykoliv ze stanu odcházíme, měli bychom si brát vše cenné s sebou. Což v našem případě znamená tahat 10-15 kilo fotografické výbavy i na večeři.
Hlavním lákadlem tohoto místa jsou šimpanzi. Cestu za nimi začínáme školením. Máme zakázáno se po nich "opičit", protože jejich řeč dosud nikdo nerozluštil, tak abychom je třeba omylem neurazili. Neměli bychom se přibližovat na méně jak 7 metrů, protože s lidoopi sdílíme běžné nemoci. Toto pravidlo nechrání ani tak naše zdraví, jako spíš zdraví šimpanzů. A dále je nám vřele doporučováno koukat se pod nohy, abychom nešlápli na červené mravence, kteří když se jednou zakousnou, tak už se jen tak nepustí.
Poučeni vyrážíme do deštného prasela v čele s naší rangerkou se samopalem. Máme obrovské štěstí. Po 5 minutách šlápneme do cesty červených mravenců.. Ale to hlavní přichází již po dalších 10 minutách. Track je u konce. Nacházíme šimpanze vysoko nad námi ve větvích fíkovníků. Vítají nás hlasitým řevem, z kterého naskakuje husí kůže. Po chvilce se k nám připojují další skupinky lidí, což trochu kazí kouzelnou atmosféru, protože není jasné, zda je hlučnější 30 opic nebo jedna holandská turistka.
Z počátku se snažíme "dosáhnout" na šimpanze v protisvětle, vysoko v korunách stromů a oni se zase snaží trefit nás fíky a je to pro ně ohromná zábava, o které by Iva mohla hovořit 5x. Velmi záhy také pochopíme, že ty kapky, které sporadicky padají z výšky, nejsou dešťové.
Focení je to obtížné. Fyzicky a technicky. Šimpanzi jsou ve stínu proti jasně modrému nebi a relativně daleko. Kdo nemá fotoaparát s rychlým ostřením a s možností velkého dynamického rozsahu, nemá šanci. 400mm/f2.8 objektiv s 1.4x konvertorem je zde velmi užitečný, ALE zkuste si hodinu mávat 5 kg závažím nad hlavou.
Po cca hodně focení to už chceme zabalit s pocitem, že fotografií máme dost. Naše rangerka nám ale radí, ať jsme trpěliví. Má pravdu. Šimpanzi se dostatečně unavili, chtějí si odpočinout a začnou slézat dolů na zem. Za chvíli jsme obklíčeni a kamkoliv se člověk podívá, tam nějaký šimpanz "visí" jen pár metrů nad zemí a zvědavě si nás prohlíží. Jeden z nich si lehá na padlý kmen a pózuje. V tu chvíli zapomínáme na doporučení o sedmi metrech a dostáváme se na pouhé 4 metry daleko. Po chvíli už šimpanze přestáváme bavit a hromadně odchází. A my také. Jsme vyčerpaní, ale šťastní. Byť s několika monokly, cítíme se krásně.
Opět se ukázalo, že je třeba mít dobré vybavení. Fotoaparát umožňující použít minimálně 1600 ISO a vyšší bez viditelného či rušivého šumu. Velký dynamický rozsah, kvalitní ostření, objektiv a rychlé karty.
Den ovšem nekončí a po kráktém odpočinku míříme do bažin. Opět s sebou máme průvodkyni, tentokrát bez samopalu. Vidíme několik druhů opic, spoustu rozmanitých květin a bylin, ale hlavní náplní je focení ptáků. Procházíme i políčky, kolem vesnic a máme tak možnost vidět ruční zpracování papyrusu (česky Šáchor papírodárný), z kterého místní vyrábí koše a prý i koberce.
Narozdíl od pralesa, je bažina dost otevřená a světlá. Technické nároky nejsou takové jako při focení šimpanzů. A člověk by zde vystačil i s kompaktem. Ovšem jen na okolní krajinu. Pro zachycení zvířat je třeba kvalitní teleobjektiv. Jsou daleko a nepočkají.
Na závěr nám příroda připomene, že jsme v období dešťů a tak schováváme techniku, vytahujeme pláštěnky a míříme zpátky do stanů. Po náročném dni si zasloužíme dobré jídlo a k tomu Nile Special - místní velmi dobré pivo.