Deportováni z Číny

Přesun do Číny začal klidně a my jsme se již těšili na každodenní fotomaraton. První drobný problém nastal v Paříži, kde jsme se dozvěděli o čtyřhodinovém zpoždění našeho letu do Šhanghaje a my se tak trochu obávali, abychom stihli následující let do Zhangjiajie, naší konečné destinace. Tyto obavy se ale nakonec ukázaly jako naprosto bezpředmětné.

Protože přišel moment, kdy jsme v Šanghaji předstoupili před imigračního úředníka, který mi po chvíli sdělil, že můj pas je veden jako kradený v databázi Interpolu. Ten, na který jsem proletěl půl světa a ve kterém jsem měl platné čínské vízum. Nějakou dobu jsme se snažili diskutovat, spojili jsme se s naší ambasádou a doufali, že se vše nakonec vysvětlí. Náš ambasador byl velmi ochotný, ale ještě než stačil přijet na letiště a písemně se zaručit za mě i můj pas, čínští úředníci nelenili a vízum prostě zrušili. Pak už mě jen informovali, že budu deportován zpět do Paříže.

Díky Ivě, která měla svatou trpělivost, běhala z terminálu na terminál, snažila se prolomit jazykovou bariéru (protože bylo až překvapivě náročně domluvit se na mezinárodním letišti anglicky), vyřizovala letenky, odbavení a palubní lístky, vše dopadlo relativně "dobře".

Poprvé se mi stalo, že jsem nastupoval do letadla jako první, i když ten policejní doprovod bych si příště odpustil. Palubní personál se mnou soucítil a ochotně mě během zpáteční cesty zásoboval dobrým červeným vínem. Snad abych zapomněl. Protože mi probíhaly hlavou ty desítky hodin zařízování, příprav, hledání termínů, průvodců, lokací, optimalizace trasy, těšení se. Bylo toho hodně.

Po příletu do Paříže nám ještě jednou na chvíli zatrnulo. To když jsme se dozvěděli, že na mě venku bude někdo čekat. Už jsem se viděl s želízky na rukou. Steward mě vyvedl na francouzskou půdu, kde sice čekalo několik lidí, ale nikdo se mě nechystal zatknout a tak jsme rychle zmizeli v schengenském prostoru. V Praze jsme přistáli skoro 48 hodin poté, co jsme odsud odletěli. Takový bezva výlet do Šanghaje a zpět.

Byť to bylo zakázané, podařilo se mi udělat pár fotek mobilem. Zpracoval jsem do "černobílé", aby vynikla ta beznaděj, kterou jsem v tu chvíli cítil. O technické kvalitě se nedá mluvit, ale jsou to mé nejdražší fotky. Stály mě několik desítek tisíc :-)

Tak snad někdy příště, ale rozhodně na dlouho ne do Číny.